Včelař je tvorem neposedným. Když se v lednu za oknem objeví sluníčko, hned má „cukání“ vyrazit do včelnice. Stejně na tom je i náš neposedný, s pracovním diagnózou ADHD postižený přítel Petr Běhunek. Jen ho za pracovním stolem, přes okenní sklo trochu prohřálo lednové slunce, okamžitě byl u mne v kanceláři. „Koukni na to krásné počasí,“ spustil optimisticky, ale s naprosto jasným záměrem. „Zítra razíme, musíme dokončit ty pochozy za úly ve Smrčné, jinak nám ta modřínová prkna rozkradou,“ vyhrožoval jasnou vizí o osudu volně uskladněného dřeva na včelnici Petr. Dokonale věděl, jak mne znejistit. Kývl jsem na to. Jenže druhý den, nejenže slunce zmizelo za zlověstnými šedivými mraky, ale v nadmořské výšce bezmála 700 metrů, kde stojí naše úly, se doslova čerti ženili. Sníh, mráz a vítr! A tak jsme makali! Musím konstatovat, že mrazem vzájemně přimrzlá prkna mohla klidně konkurovat spoji vytvořenému stovkou hřebíkem. Přesto jsme pochozy ten den dokončili. Takže Péťo, díky za to…
Jiří Čada
